Pojem jezero
Pojem „jezero“ se zdá být zcela jasný. Za jezero považujeme zpravidla každou větší stojatou vodu. Tak jednoduché to však není.Je tu především otázka velikosti. Jak musí být vodní nádrž velká, abychom ji nepovažovali za nějaký rybník?
Zřetelně vymezit hranice, od kdy už mluvíme o jezeře, je skutečně obtížné. Musíme posuzovat i jiná hlediska. Spíše pokládáme za jezero nádrž o v velikosti několika hektarů, hluboké 20 i více metrů, než když dosahuje – jako většina uměle vybudovaných rybníků – jen menších hloubek.
Dalším faktorem na posouzení je hloubka vody, protože na ní rozhodně záleží, zda je voda rozvrstvena v nádrži po celý rok či ne. Maloplošné, mělké vody mohou už středně silné větry natolik promíchat, že v nich ke stálému rozvrstvení nedochází.
Zřetelným rozlišovacím kritériem by mohla být schopnost nádrže vytvořit oddělený epilimnion a hypolimnion, tj. zřetelné rozvrstvení vody v létě i v zimě. Z tohoto hlediska bychom pak velká „mělká jezera“ jako Dummersee nebo Steihnuder Meer v severoněmecké nížině zařazovali k jinému typu stojatých vod, než např. jezero Titisee ve Švarcvaldu, Abstdorfer See v horním Bavorsku nebo velká jezera pod Alpami , např. Bodamské jezero, Chiemsee, Ženevské jezero a jiná. Rozlehlé, ale velmi mělké Neusiedlerské jezero by také nepatřilo do kategorie jezer s rozvrstvenou vodou.
Vzhledem k ekologickým pochodům v jezerech, jejich obsahu a obratu živin, mají smysl následující otázky: Jde o skutečná sladkovodní jezera nebo o více či méně slané vody? Byla slaná jezera kdysi částí moře nebo nebyla?
V souvislosti s tím, jak jezera vznikla, se znatelně liší i flóra a fauna.
Pokud tato schéma nebereme příliš přísně, můžeme vymezit první základní typ stojatých vod jako sladkovodní jezera (ledovcového původu). Pokud jde o velikost, jde u tohoto typu o plochu mezi 1 a 10 hektary. Menším stojatým a po ledovém období vzniklým „jezerům podobným“ vodám říkáme tůně nebo rybníky.
I když si vnitrozemské vody takto rozdělíme, zůstává ještě spektrum charakteru sladkovodních jezer velmi pestré. „Standardní „ jezero v přírodě nenajdeme. Každé jezero je do určité míry „individuální“ a má specifické vlastnosti. O rozdělení jezer podle obsahu živin (stupně trofie) jsme se už zmínili. Živiny vnikají do jezera většinou zvenčí, proto okolí jeho typ značně ovlivňuje. Velký rozdíl mezi stejně velkými jezery o stejném obsahu vody je způsoben tím, zda mají silné či slabé přítoky a odtoky. Množství přitékající a odtékající vody v poměru k obsahu vody v jezeře má značný vliv na průběh ži- votních pochodů. Jak dlouhou dobu voda v jezeře setrvá můžeme snadno vypočítat, známe-li množství přitékající a odtékající vody. Jezero o obsahu 100 milionů litrů s přítokem a odtokem vody 10 m3 za sekundu vymění např. vodu přibližně za tři hodiny.
I většina přirozených jezer má přítoky a odtoky. Jejich vliv na obsah vody je však podstatně však podstatně menší než u shora uvedeného případu. Například 48 krychlových kilometrů vody Bodamského jezera se vymění vlivem protékajícího Rýna jednou za 8 až 10 let.
U jezer, jejichž hloubka dosahuje několika stovek metrů i více a jejich plocha je poměrně malá, necirkuluje úplně voda, když dosáhla teploty 4° C. Taková jen zčásti se promíchávající jezera nazýváme „meromiktická“.
Opakem jsou jezera „holomiktická“, kde dochází k úplnému promíchání vody. Slabé přítoky ovlivňují promíchávání vody málo, silné více.Tyrolská řeka Ache, hlavní přítok jezera Chiemsee, má například v období vrcholného léta teplotu pouhých asi 15°C, kdežto její odtok, řeka Alz, odvádí povrchovou vodu o teplotě 22°C. Z toho vidíme, že teplota jezera značně závisí na vzájemném poměru přítoku a odtoku vzhledem k obsahu vody v nádrži.
Na teplotní režim má vliv též zakalení jezerní vody. Zakalení zabraňuje na jedné straně přístupu světla do větších hloubek, na druhé straně přijímají ve vodě vzplývající látky větší množství tepla. Proto se kalná voda ohřívá rychleji nežli čirá.
Všechny důležité faktory, o kterých jsme se dosud zmínili, zdaleka ještě nejsou všemi podmínkami ovlivňujícími děje v jezeře. Důležitý je i tvar jezera. Má-li strmé břehy, které neumožňují vytvoření pobřežních mělčin, je vliv litorálu na jezero nepatrný. Rozsáhlé pobřežní mělčiny umožňují rozvoj vodního a pobřežního rostlinstva.
Jezero je ovlivněno i okolním terénem, který podmiňuje směr a sílu větru. Jezera v chráněných kotlinách rychleji zamrzají a ledový příkrov je pokrývá mnohem déle než jezera, jež jsou plně vystavena větrům. Vítr a vlnobití mohou bránit i úplné cirkulaci vody.
V současné době hraje konečně v biologii jezera stále významnější úlohu i přísun živin a škodlivin. Když, jako tomu bylo po 80. letech, přináší výfukovými plyny a topeništi znečištěný vzduch 30 až 40 kg dusíku na jeden hektar za rok, přispívá toto „pohnojení“ ke značnému zhoršení kvality vody, jež není schopna zbavit se této zátěže.
Z ekologického hlediska je dnešní stav jezer zrcadlem našeho životního prostředí. Jak silně se na stavu jezer podílejí škodlivé látky, jimiž člověk zatěžuje přírodu, je možno už déle než dvě desetiletí pozorovat ve Skandinávii, zvláště ve Švédsku. Kyseliny z kyselých dešťů se tu hromadí tak, že v četných, na první pohled čistých a od průmyslu vzdálených jezer už téměř neexistuje žádná vyšší forma života. Způsobuje to kyselé podloží (žuly a ruly), takže voda obsahuje tak malé množství vápníku, že už není schopna neutralizovat vzduchem přiváté kyseliny (které pocházejí z průmyslových oblastí západní Evropy).